O NÁS

Jako děti jsme se sestrami vždy toužily po pejskovi, ale bohužel v družstevním bytě, kde jsme vyrůstaly, to nebylo povoleno. Hodně nás to mrzelo, protože jsme bydlely v klidné části Prahy 4 - Podolí s velikou zahradou, hned naproti přes ulici jsme měly Kavčí hory, kam pejskaři chodili na procházky.

My jsme tam šly alespoň občas s vypůjčeným pejskem ze sousedství. Proto moje dětství provázely kočky, které mám dodnes moc ráda, ale kvůli alergii jedné dcerky nemůžeme kočičku mít.

V roce 1995 jsem "podědila" tehdy devítiletého křížence černého pudla. Byl se mnou až do konce života, do svých patnácti let. Veřím, že měl u mne spokojený život, směl všude se mnou, nejraději se vozil po návštěvách a běhal po lese. Získal si mě svou nakažlivou přátelskou povahou a hravostí, která mu zůstala až do posledního dne. Tím jsem měla jasno, když pejska, tak jedině pudlíka.

Když mé dvě dcerky povyrostly natolik, abych měla jistotu, že se psovi budu moci dostatečně věnovat, začala jsem se ohlížet po tom pravém. Nemohla jsem se nejdříve rozhodnout mezi aprikotem a stříbrným. Po návštěvě několika výstav jsem měla jasno, bude to aprikot a střeďák k tomu. Chtěla jsem fenku z českého chovu, ale bohužel v té době nebyla žádná štěňátka na obzoru. Začala jsem proto hledat na internetu u zahraničních chovatelských stanic a prohlížela si všechny možné fotografie.

A pak jsem ho uviděla, nádherného tmavého pejska jménem Madari Royal Sand Baghira. Takovou barvu prostě musím mít! A jako správný beran jsem se do toho pustila. Měla jsem veliké štěstí, že zrovna v témže roce se paní M.Dallaire rozhodla poprvé nechat svou fenku Mabeju, aby si užila mateřské povinnosti.
Madari_Royal_Sand_Baghira
Madari Royal Sand Baghira

Byla jsem tak natěšená na štěňátko, že jsem neváhala jet 1300 km (cesta tam i zpět), jen abych se na třítýdenní kuličku podívala.
Jůlinka 19 dní_1
Jůlinka 19 dní stará

Pak jsem musela ještě 7 týdnu čekat, než jse m si mohla fenečku odvézt. Původně jsem vůbec nezamýšlela, že bych Jůlinku vystavovala. Avšak během mého hledání štěňátka, kdy jsem začala jezdit "na kukačku" na výstavy, se mi tento svět docela zalíbil a tak jsem i já začala zkoušet štěstí. Není to v žádném případě můj smysl života, jsme teprve na začátku Jůlinčiny výstavní kariéry, ale ráda se na výstavě seznámím se zajímavými lidmi a něco nového se dozvím. Popovídání si u kávičky také není k zahození :-)

Ještě na závěr musím napsat, že se pokoušíme i o agility, hlavně proto, že to Jůlinku baví. Panička jí to sice ještě hodně kazí, ale budeme se snažit, aby se to zlepšilo. Tak někdy ahoj v lese, v parku nebo na výstavě, zdravíme J+J.